Jak ukazují statistiky, průměrný investor měl v posledních dvou dekádách co dělat, aby překonal inflaci. A jak ukazuje historie, svět možná čeká celé desetiletí, kdy bude splácet dluhy. Lidé si to občas neuvědomují, ale inflace není nic jiného než forma splácení dluhů – úrokové sazby jsou nižší než inflace. S inflací je problém takový, že relativně ke svému jmění největší část dluhu zaplatí ten, kdo neinvestuje.

Co všechno si předem připravit?

Nejdůležitější je mít hned na začátku pravidla a řídit se podle nich. Bohužel většina drobných investorů to nedělá – a pak tratí. Prodávají akcie na základě negativních emocí, nakupují kvůli pocitu, aby jim něco neuteklo. A navíc těch obchodů udělají tolik, že je drtí poplatky. Nejdříve je proto potřeba mít časový cíl investování, dále si ujasnit, jakou ztrátu je člověk ochoten nést, a v neposlední řadě také odhadnout množství času, které chce investování věnovat. U akcií je potřeba počítat s dlouhodobým horizontem a být připravený na vysoké turbulence. A pokud chce člověk investovat sám za sebe na burze, vezme mu to hodně času. Je potřeba číst, učit se a najít si investiční strategii – existuje jich celá řada, od dividendových po růstové. 

Kdy začít investovat?

Říká se, že co nejdřív a také pravidelně, což je pravda. Ukázat si to lze na ilustrativním příkladu tří dívek, které investovaly do indexu S&P 500 po dobu 41 let, každý měsíc si navíc dávaly stranou 200 dolarů. První z nich, smolařka, časovala trh, nahromaděné peníze přitom vždy ke vší smůle vyslala na trh těsně před burzovním krachem. Druhá dívka také časovala trh, ale byla zároveň génius a dala peníze na burzu vždy v okamžik, kdy byly akcie na svém momentálním dně. Třetí dívka nic neřešila, na nic nečekala a posílala na burzu peníze pravidelně každý měsíc ve stejné výši po dobu 41 let. Kdo nakonec skončil s nejvyššími úsporami? Smolařka měla 773 358 dolarů, geniální investorka 1 123 573 dolarů a dívka, která neřešila nic, 1 620 708 dolarů. Celý příklad říká, že čekat na propady nemá smysl, protože samotné čekání stojí peníze a výrazně snižuje potenciální sílu složeného úročení. Investovat by měl proto každý pravidelně.

Jak hledat investiční příležitosti?

Není nutné se probírat desítkami tisíc akcií nebo pasivních fondů na burzách. Dobrým odrazovým můstkem může být klidně i síť jako Twitter, kde řada profesionálů s veřejností sdílí své myšlenky třeba o konkrétních akciích. Je ale důležité dodržet vždy dvě pravidla. Investor musí vždy vědět, jaká je investiční strategie daného profesionála. A zadruhé si danou akcii musí zanalyzovat sám a vyhodnotit si ji, zdali je to potenciální investice. Žádný investor by neměl nikdy nakupovat jen podle toho, co kde zrovna viděl. Analýza akcie zahrnuje seznámení se s byznysem firmy, porozumění perspektivy daného byznysu, načtení a zanalyzování účetních výkazů, odhadnutí férové ceny, za kterou ji je investor ochoten koupit, a v neposlední řadě  seznámení se s konkurencí dané firmy. Dobrými zdroji nápadů pak mohou být investiční analýzy velkých bank, přímo nákupy investičních fondů nebo newslettery.

Co je to vůbec riziko?

Většinou se ztotožňuje riziko s takzvanou volatilitou, či česky řečeno kolísavostí. Následně pak investoři vezmou očekávaný výnos dané akcie a upraví jej právě o tuto historickou kolísavost. Když to udělají u všech svých investic, mohou je porovnat a zjistit, která nabízí nejlepší výnos s ohledem na riziko. Takový pohled na riziko může být ale poměrně ošemetný. Kolísavost aktiva nic moc neříká o tom, jaký je jeho dlouhodobý trend. Třeba v případě bitcoinu je riziko v podobě kolísavosti extrémní, na druhou stranu tato kryptoměna zatím každý rok zakončila na vyšší úrovni než v tom předchozím. U akciových indexů je tomu v dlouhém období jakbysmet. Riziko by proto mělo vyjadřovat spíš šanci ztráty peněz ve vybraném časovém úseku. V případě analýzy jednotlivých akcií jej pak lze vnímat jako vzdálenost tržní ceny od hodnoty, která investorovi vyjde jako férová.

Kdy investice prodávat?

Často se říká, že investor má prodávat vysoko a nakupovat nízko. Je to dobrá rada, akorát je úplně k ničemu. Jak říkají investiční legendy Charlie Munger nebo Howard Marks, existují jen dva důvody, kdy by měl člověk uvažovat o prodeji nějaké své pozice. Prvním může být zásadní změna týkající se byznysu firmy – výrazné delší odchýlení od očekávaného vývoje. Tedy investor by měl u svých vybraných firem sledovat jejich hospodářské výsledky. Druhým důvodem k prodeji pak může být situace, kdy se objeví lepší investiční příležitost z pohledu výnosu a rizika. Prodávat z důvodu propadů na trzích a očekávání nějakého dna je investiční harakiri. K úspěchu takové metody totiž investor musí vědět, kdy prodat, kam peníze nejlépe načas uklidit a kdy nakoupit – a to neví nikdo.

Kdy sázet na pokles akcií?

Mezi investory se říká, že do nebe vede cesta po schodech, dolů ale frčí eskalátor. Někteří investoři neodolají a při padajících trzích se rozhodnou takzvaně shortovat, tedy sázet na propad ceny akcie. Problém je ale v tom, že zatímco při koupi akcie a jejím držení lze maximálně přijít o investované peníze, když cena padne na nulu, tak při shortování může být ztráta v podstatě neomezená. Jediným případem, kdy by měl retailový investor uvažovat o shortování, je možnost využít takzvané opce jako prostředek k zajištění portfolia. Opce je v podstatě takové pojištění, za něž se platí poplatek v podobě opční prémie. Hodně drobných investorů tento nástroj ale používá často jen k čistě divokým spekulacím.

Pokud vás investování nebo obecně řízení financí zajímá, odebírejte náš newsletter Peníze HN. Najdete v něm každý týden investiční témata, investiční knihu nebo třeba portfolio tracker. Přidat se také můžete do naší investiční facebookové skupiny.