Odkud přichází finanční krize?

Investoři se zbavují akcií realitních fondů jako za poslední finanční krize. Dolar je nejsilnější od splasknutí dot-com bubliny. Dluhopisy globálně zažívají nejprudší výprodeje od roku 1949. A podobně si lze doplnit dle výběru další finanční instrumenty a jiná časová období. Neobvykle se chová na trzích takřka všechno. Není divu, že přibývá lidí, kteří se obávají, že to nahrává příchodu hlubší krize. Naposledy se do zástupu lidí vyzývajících k ostražitosti přidal i čerstvý nobelista Douglas Diamond, jenž minulý týden (spolu s Philipem Dybvigem a Benem Bernankem) získal Nobelovu cenu, udělenou za studium finančních krizí a fungování bank.

Jak obvykle přicházejí finanční krize?

Za finanční krizí nikdy nestojí jeden jediný faktor, ale rovnou celý řetězec. Při poslední velké finanční krizi ve Spojených státech v roce 2008 se objevily nejdříve problémy s hypotékami, které si mohl vzít prakticky každý. Zcela selhalo řízení rizika na straně poskytovatelů. Když šly úrokové sazby v ekonomice posléze nahoru, začalo přibývat klientů neschopných splácet. První podezření na problémy se objevily už na začátku roku 2007, teprve o rok později si ale začali investoři uvědomovat, nad jakou propastí stojí. Se zmíněnými hypotékami byl spojený obří byznys, kdy se hypotéky zabalily do balíčků (tranší), ohodnotily a prodávaly investorům. Časem už nikdo nevěděl, co v oněch balíčcích je a jaké se s nimi pojí riziko. K pádu symbolu minulé finanční krize banky Lehman Brothers pak došlo až v září roku 2008 – byla napěchovaná těmito balíčky rizikových hypoték. Akciovým trhům trvalo měsíce, než se propadly o první čtvrtinu. Další čtvrtinový propad v důsledku kolapsu zmíněné banky stihly už za dva týdny. Na dno se dostaly až na jaře roku 2009.

Připomíná krize z roku 2008 něčím dnešek?

Po finanční krizi následovaly přísné regulace. Banky jsou pod větším dohledem, existuje tvrdší regulace ve tvorbě různých zmíněných balíčků (derivátů), k získání hypotéky potřebuje Američan disponovat odpovídajícími příjmy. Centrální banky ve finanční krizi získaly také hodnotnou lekci. Nakonec společně s Diamondem získal minulý týden Nobelovu cenu také Ben Bernanke, jenž si mohl své teoretické studium v oblasti finančních krizí vyzkoušet právě v roce 2008 i naostro. V tu dobu byl šéfem americké centrální banky. A ve Spojených státech panuje i zpětně poměrně shoda, že díky jeho zásahu nebyla krize ještě mnohem horší. A když v roce 2020 přišla pandemie, centrální banky už věděly, co dělat, a k žádné finanční krizi ani nedošlo. Neznamená to ale, že rizika z finančního systému zmizela nebo že regulace nezamyšleně nevytvořila rizika nová, o kterých se zatím neví. Stále jsou například strašákem situace, kdy dojde k vyschnutí likvidity na některých trzích – rozumí se tím zamrznutí, kdy nejde dluhopis, akcie nebo jiné aktivum prodat či koupit bez vysoké ztráty. Další obavu budí situace, kdy se firmám, bankám nebo fondům objeví v účetnictví nesoulad mezi aktivy a pasivy. Nesoulad může být mezi délkou splatnosti nabraných půjček a poskytnutých úvěrů. Nerovnováhy umí vytvořit i špatné řízení měnového rizika, což se nejvíce projeví v dobách jako dnes, kdy měny prudce posilují nebo oslabují.

Odkud může nová krize udeřit?

Pokud se ví, odkud má krize přijít, tak většinou nepřijde. Krize zpravidla vzniká pomalu bez povšimnutí a udeří náhle a rychle. Pro spuštění krize musí dostatečně dlouho a intenzivně působit síly, které něco ve finančním systému unaví, pak přijde šoková událost a ono něco se rozbije. Podle Diamonda je onou destruktivní silou současné velmi prudké zvyšování sazeb, které nemá za posledních 40 let obdoby. Důvodem je vysoká inflace, která v západním světě byla na současných úrovních také naposledy před čtyřmi dekádami. Zvyšování navíc přichází po více než dekádě nízkých sazeb, a pro státy, domácnosti i firmy jde proto o šok, na který nejsou připraveny. Příkladem může být řetězec událostí, který málem zažehl finanční krizi v uplynulých týdnech ve Velké Británii. Do prostředí rychle rostoucích sazeb přišel šok, když se vláda rozhodla prudce zvyšovat výdaje státu na dluh, a to v dobách vysoké inflace a rostoucích úroků. Zaskočení investoři se začali zbavovat britských dluhopisů, což v důsledku málem položilo tamní penzijní fondy, neboť se jim porouchal mechanismus, kterým udržovaly v rovnováze svá aktiva a pasiva. Nakonec situaci zachránila několik hodin před kolapsem tamní centrální banka. Vláda se rozhodla většinu svých reforem zrušit.

Co může být šokovým spouštěčem?

Veřejné instituce i soukromé firmy se snaží na potenciální problémy poukazovat. V září vydala Evropská rada pro systémová rizika první větší varování před riziky od vzniku instituce v roce 2010. Rada sleduje potenciální rizika pro finanční systém ve 30 evropských zemích, varování jsou to ale spíše obecná. Říká, že hlavní rizika vychází z ochabující ekonomické kondice evropských ekonomik. Problémy mohou způsobit velké výprodeje na finančních trzích, kvůli nimž mohou vzniknout nerovnováhy. Riziko vidí také v předluženosti některých ekonomik. Zejména pro evropské firmy je klíčové, jaké se dočkají pomoci s drahými energiemi – hlavně plynem –, aby nezačaly bankrotovat. Investiční společnost BlackRock pak sleduje celosvětová rizika, kdy za nejvyšší považuje vyhrocení konfliktu na Ukrajině. V žebříčku rizik následuje eskalace napětí ve vztazích mezi Čínou a Spojenými státy. Americký prezident nyní například zakázal tamním firmám dodávat do Číny součástky na výrobu čipů. Čínský prezident zase na probíhajícím sjezdu komunistické strany uvedl, že Čína získá kontrolu nad Tchaj-wanem jakýmikoliv prostředky. Jak rada, tak BlackRock se shodují, že v současné době vysoké inflace a vysokých dluhů by měly banky a vlády omezené možnosti, jak na příchod některých ze zmíněných šoků reagovat.

Mohly by být odpovědi konkrétnější?

Krize je typický náhodný jev, který ekonomové neumí předvídat a mohou maximálně poukazovat na to, kde jsou rizika, nebo posléze samotnou krizi zkoumat a vyvodit z ní poučení pro příště. Jediné, co lze sledovat, jsou dílčí ekonomické ukazatele, které naznačují, jakou rychlostí se nynější zvyšování sazeb promítá do samotné ekonomiky. Mapu postavenou na vzájemných korelacích, jak se v ekonomice lavina v důsledku zvyšování sazeb šíří, připravil makroekonom Michael Kantro ze společnosti Piper Sandler. První ránu dostávají vždy úvěry, a tedy i hypotéky a s nimi i celý trh bydlení, hlavně ten přehřátý. Následně klesají objednávky firem, ziskovost, roste nezaměstnanost a nakonec klesá i takzvaná jádrová inflace - inflace očištěná o běžně kolísavé ceny paliv a potravin. Všechno se děje s až dvouletým zpožděním a dochází ke vzájemným překryvům. Ve Spojených státech i v Česku lze nyní vidět ochlazení na nemovitostním trhu nebo pokles zakázek. Snižují se odhady hospodářských výsledků, nezaměstnanost ale pořád zůstává rekordně nízká. Zmíněná mapa však nemá nic společného s předvídáním krizí nebo recese. Pouze ukazuje, kam by se ekonomika měla na základě minulých zkušeností ubírat.

Článek je součástí série odemčených textů vycházejících v rámci seriálu Investiční situace v Investiční rubrice, jejímž partnerem je brokerská společnost XTB.

Pokud chcete dostávat relevantní informace ze světa investic, odebírejte newsletter Peníze HN, jako to dělá už téměř sedm tisíc našich čtenářů.