Kdy si říct, že už mám dost peněz, a kde je šťastná hranice příjmu a majetku

Občas zavítám na realitní workshop nebo podobné akce, které jsou v Česku poměrně populární. Schází se na nich lidé, kteří už mají realitní portfolio a řeší, jak zajistit další financování a ještě vyrůst. Bývá na nich ale také hodně nováčků, kteří teprve začínají. Naposledy jsem byl na akci realitního investora Libora Váky, který, tipuji, bude na trhu asi největší. Rozhodně ale není sám, když si zadáte do Googlu heslo „realitní workshop“, najdete nejméně dvě stránky různých akcí. Je to výmluvný obraz, kolik lidí chce žít v Česku realitní sen.

Vždy si na těchto akcích ťukám do mobilu poznámky, co mě zaujme nebo mi přijde, že se často opakuje. Když je nějak shrnu, tak nejčastější motivy jsou následující:

• Jak mít co nejlepší daňové přiznání, aby si šlo od banky půjčit co nejvíce.

• Jak maximálně využívat volnou zástavu a přeceňovat portfolio.

• Jak se financovat, když už nestačí být fyzickou osobou.

Pak mě baví sledovat i nefinanční prvky, a to je zaprvé opravdu pevná víra, že ceny nemovitostí půjdou nahoru neustále, a zadruhé absence nějakého konečného cíle. V branži se vžil pojem „úvěrově feťáctví“ a má vystihovat fakt, že jakmile člověku přijde první nájem, flipne první nemovitost se slušným ziskem, chce víc a víc. Chce další úvěry. Na laika by to asi působilo celé dost surrealisticky, kdyby viděl, jak se lidé chlubí, kdo má větší dluh.

Vůbec nehodnotím, zda je to dobře, nebo špatně. Ostatně, koho tato témata zajímají více, poměrně pravidelně se jim věnujeme v našem podcastu.

Nyní bych se chtěl trochu zamyslet nad vkrádající se otázkou, zda by se člověk neměl zastavit a zeptat se sám sebe, jestli a kdy už bude mít dost. Jaké je spojení mezi výší příjmů nebo právě majetku, který jej generuje, a spokojeností se životem.